RECENZE: Nejlepší britský film líčí lásku Itala k Irce v Brooklynu

Kam se hrabe veškerá globalizace na filmový svět! Tři oscarové nominace i cenu Britské filmové akademie za nejlepší britský film roku má romantické drama Brooklyn, vstupující do našich kin.

Paradoxně britský film roku má totiž irské hrdiny, kteří přiznávají, že nikdy nedojeli ani do Anglie, a jejich krajanku, která nový život i lásku syna italských přistěhovalců najde v newyorském Brooklynu. Mimochodem ji hraje Saoirse Ronanová, která se narodila irským rodičům v newyorském Bronxu, a představitel jejího nápadníka z košatého italského klanu Emory Cohen má pro změnu ruské předky.

Brooklyn

65 %

Režie: John Crowley

Hrají: Saoirse Ronan, Julie Walters, Emory Cohen

Velká Británie, Irsko, Kanada, 2015, 111 minut

Kinobox: 72 %

IMDb: 7.5

Ale možná právě proto Brooklyn účinkuje, jak má. Jako symbol onoho příslovečného kotlíku přistěhovalců plavících se za svým snem na palubách Titaniků, z jejichž nezdolnosti Amerika čerpá svou sílu. A především jako solidní romantické drama s pečlivou dobovou náladou 50. let, které hrdinčinu volbu mezi dvěma muži a dvěma domovy líčí čistě, střízlivě, s rozumnou mírou sladkobolnosti vykoupenou vděčným humorem. Prostě typicky britsky, v lehce staromódním, nicméně vytrvale elegantním stylu.

Lze se vsadit, že na Oscara nedosáhne, na to je Brooklyn příliš nevýbojný, komorní a mírným sklonem k melodramatičnosti si odepisuje body. Nicméně patří k filmům, které by vyhrát mohly, aniž by se strhl povyk: neohromuje ani neprovokuje, neútočí ani neruší; uspokojuje vyváženými řemesly a má všechny ctnosti příběhů o silných ženách sepsaných racionálními muži – knihu Colma Toibina, která vychází také v češtině, převedl do scénáře uznávaný Nick Hornby.

Ve frontě na koupelnu

I divák, na kterého z Brooklynu čiší opar románků pro paní a dívky, ocení britsky zdrženlivý sarkasmus, do něhož se pokládají zejména starší dámy. Jedovatá irská šéfová hrdinky, matka, která s kouzelně nápadnou nenápadností dceři dohazuje práci i nápadníka, aby jí znovu neutekla za moře, a brooklynská bytná, jež své uhihňané nájemnice vede jako chovanky penzionátu k poznání, že „povrchnost je osmý hřích, povrchní dívka je jako líný muž, ale vydává horší zvuky“.

Ronanová kormidluje svou postavu směsicí úsměvu a stesku od první taneční zábavy k prvním plavkám, od postu prodavačky k úspěšné studentce účetnictví a od pocitu vyloučenosti k vědomí sounáležitosti. Naštěstí se tak děje vesměs nesentimentálně, i když její putování vroubí samí rozumní, milí, ochotní a vstřícní lidé v čele s knězem v podání Jima Broadbenta.

A stejný, tedy nevtíravě milý, je celý Brooklyn. Kdyby nic jiného, přinejmenším uloží do paměti pár obrazů a bonmotů – třeba o těžké volbě každé ženy: „Buď budu čekat celý život před koupelnou ubytovny, nebo před vlastní koupelnou, než si nerudný chlupatý chlap přečte na záchodě noviny.“